Partneři oddílu JUDO:

Raiffeisen stavební spořitelna
obchodní místo - Ústí nad Labem
Mírové náměstí 208/35
1.p. nad starožitnictvím
400 01 Ústí nad Labem
kont. osoba: Kateřina Gabajová
Tel.: +420 475 210 121
Mob.: +420 604 265 726
E-mail: KGabajova@obchod.rsts.cz

Úřední hodiny:

PO:9:00 - 12:00 13:00 - 17:00

ÚT:9:00 - 12:00 13:00 - 16:00

ST:9:00 - 12:00 13:00 - 16:00

ČT: 9:00 - 12:00 13:00 - 16:00

PÁ: 9:00 - 14:00

SO: zavřeno

Tiskarna - Mänzel
Vaníčkova 11
400 01 Ústí nad Labem
kont. osoba: Michal Ryjáček
Mob.: +420 739 064 017
E-mail: info@tiskarnamanzel.cz
WWW: http://www.tiskarnamanzel.cz

Úřední hodiny:
PO - PÁ 08:00 - 17:00


TOPlist
 

 
©
 
 
 
 Navigace
  Úvodní stránka
  Návštěvní kniha
  Oddíly ČR
  Historie judo
  Zásady, poslání judo
  Základní rozdělení technik
 

 Judo Ústí n. Labem
  Historie
  Členové oddílu
  Závody
  Soustředění
  Ostatní akce
  Kde nás najdete
 

 Kontakty
Miroslav Müller
předseda oddílu
tel.: 724 124 024

Pavel Machač
PHP programátor
 
 

Historie judo

Judo je japonského původu a je poměrně mladé – zrodilo se v druhé polovině minulého století. Jeho tvůrcem je profesor dr. Jigoro Kano, který je vytvořil z vybraných chvatů starého bojového umění japonských samurajů, jež bylo známo pod mnoha jmény - hlavně pod jménem jiu-jitsu ( ju-jutsu ) a ve zmíněné době pomalu upadalo v zapomenutí.

Slova judo a jiu-jitsu jsou japonského původu jejich význam je asi tento: "Ju" znamená "slabý, měkký", "jutsu" je umění a „do“ znamená „cesta“. Slovo judo vzniklo sloučením dvou slov: „ju“ a „do“; tedy „judo“ je „jemná cesta“.

Dnešní Kodokan judo vyšlo ze starého jiu-jitsu ( ju-jutsu ), bojového umění japonských samurajů. Vzniklo zjemněním a upravením chvatů, vybraných ze systémů několika starých škol a jejich uspořádáním do nového systému, který je mj. též sportovní disciplínou. Tak získalo judo onu podobu, v níž je známo dnes. Lze tedy říci, že Kodokan judo, pozvedlo staré jiu-jitsu a uvedlo je ve známost celého kulturního světa.

Jiu-jitsu je známo nejen pod tímto názvem, nýbrž i pod mnoha jinými, jako např. yawara, tai-jutsu, tva-jutsu, torite, kogusoku, kempo, hakuda, kumiuchi, šubaku, koshimawari aj. Tato jména souvisela s různými školami, v nichž se tomuto umění vyučovalo a jež se navzájem lišily ně­kterými méně výraznými rysy. Podstata učení všech těchto škol však byla táž: vyučovalo se zde hlavně technice obrany a útoku (spíše proti­útoku) beze zbraně, a to jak proti soupeři neozbrojenému, tak proti soupeři ozbrojenému.
Dobu vzniku tohoto japonského bojového umění není možno přesně zjistit, první známky o něm však nacházíme už před mnoha staletími. Nihonshoki, kronika Japonska, zpracovaná na císařský rozkaz v roce 720 našeho letopočtu, se zmiňuje o turnaji chikarakurabe, zkoušce síly, který se konal za vlády císaře Suinina, tj. v 1. stol. n. l..

Zmíněný záznam je některými historiky považován za důkaz začátků zvláštního japonského zápasu, který má několik prvků společných s jiu-jitsu. Pro neúplnost zmíněného záznamu však zůstává otázkou, zda ono chikarakurabe má skutečně něco společného s pozdějším sumo nebo jiu-jitsu. Japonští historikové judo považují tento záznam za historicky velmi významný, neboť jsou toho názoru, že dokazuje existenci jakéhosi zárodečného stadia jak sumo, tak jiu-jitsu v pradávných letech japonské historie.

Po tomto prvém, nedostatečně průkazném záznamu není dlouhou dobu žádná zmínka o jakémkoli bojovém umění - až ve starých pověs­tech Konjaku-monogatari, které byly sepsány asi v druhé polovině XI. století našeho letopočtu o zápase jménem yawara. Slovo yawara se v oné literatuře vyskytuje v povídce o sumo. Není však prokázána žádná souvislost s jiu-jitsu, ale japonští historikové judo i tuto stručnou zmínku vítají.

Podle díla Bujutsu rjúsároku, biografie zakladatelů různých škol bojového umění, jakož i podle dalších pramenů existovalo před vytvo­řením judo v Kodokanu ( škola pro učení cesty ) zhruba kolem dvaceti velkých škol, z nichž nejznámějšími a nejuznávanějšími byly školy Takenouchi-rjú, Sekiguchi-rjú, Kito-rjú a Tenshin Shin-yó-rjú, z nichž poslední dvě zvlášť pečlivě studoval tvůrce Kodokan judo profesor dr. Jigoro Kano. Odlišnost těchto škol spočívala hlavně ve specializaci na určitý druh techniky.

K uznání jiu-jitsu, jeho vzestupu a rozvoji vedlo několik okol­ností, z nichž nejdůležitější jsou tyto: .

Před vynalezením střelných zbraní se užívalo v Japonsku od nepaměti jako zbraní při boji na vzdálenost luků a šípů, při boji zblízka pak kopí a hlavně mečů. Japonští válečníci obvykle bojovali dvěma meči, přičemž jedním odráželi soupeřovy útoky a druhým útočili sami. V případech, kdy některý bojovník ztratil jeden ze svých mečů, stávala se situace naprosto jednoznačnou: slaběji vyzbrojený válečník byl vydán na milost a nemilost svého soupeře a vždycky ztratil svůj boj. A tím obvykle ztrácel i život. Pro potřebu takových případů byl během doby vpracován jakýsi primitivní systém boje beze zbraně; válečník zbavený jednoho meče od­hazoval i druhý a vrhal se na soupeře holýma rukama. Tento původní systém byl nazván kumiuchi a byl vlastně jakýmsi počátečním stadiem vývoje jiu-jitsu.

Pro historické bádání o vzniku a rozvoji jiu-jitsu jsou k dispozici dva prameny: 1. historická a literární díla všeobecná; 2. záznamy a jiné písemné materiály různých škol a učitelů.

Knihy, zabývající se přímo historií, obsahují bohužel jen poměrně málo zmínek o jiu-jitsu, mnohem více jich je možno nalézt v různých jiných spisech každé éry.

Pokud jde o písemné dokumenty různých škol, je nutno poznamenat že jejich průkaznost není právě stoprocentní, neboť každá škola, vedena snahou zajistit si věhlas, opěvovala svůj původ a svou historii nadmíru nadsazeným, květnatým slohem, pročež musí být všechny údaje těchto materiálů brány s jistou rezervou.

Nicméně je možno dojít k nezvratnému závěru, že jiu-jitsu nabylo své podoby v druhé polovině 16. století a že různé školy tohoto bojového umění vznikly v době od začátku 17. do začátku 19. století.

Doktrinální zásady jiu-jitsu se odvolávají na tradice čínské vojenské strategie s její legendární postavou Chuang-Š-Kungovou. Kniha zachycující tyto tradice se stala jakousi biblí japonských válečníků feudálního věku. Základní myšlenka této strategie, její hlavní zásada je vyjádřena slovy „v ústupu je síla“ nebo „duby padají, zatímco rákos s v bouři jen ohýbá“. Proto je ve zmíněném díle možno velmi snadno rozpoznat ohlas staré čínské filosofie, hlásající mírnost a nabádající neoplácet zlo zlem.

V písemných instrukcích většiny učitelů a škol jiu-jitsu nalézáme, poměrně málo originálních myšlenek, takže se zdá, jako by filosofický základ starého jiu-jitsu byl poměrně chudý. Jen tu a tam je možné nalézt místa, připomínající více méně jasně ideály bushido, které jsou téměř přesně v duchu zásad judo provozovaného v Kodokanu.

Tolik tedy oficiální japonská historie o zrodu umění sebeobrany, praotce dnešního judo, přičemž nejstarší zmínku o existenci nějakého bojového uměni sama prohlašuje za nedostatečně průkaznou a další zmínku rovněž nepříliš přesvědčivou, uvádí po nápadně dlouhé přestávce více než tisíce let až v druhé polovině 11. století. Podle oficiálních materiálů Kodokanu je tedy možno nějaké zvláštní bojové umění v Japonsku nesporně prokázat až v 16. století.

Naproti tomu v historii jiných národů máme o existenci podobného bojového umění zprávy daleko starší, a to jde v některých případech o důkazy naprosto nevyvratitelné.

Ze středověku Evropy máme v literatuře mnoha národů celou řadu zmínek o zvláštním druhu zápasnického umění, které bylo známo hlavně mezi rytíři a tehdejší šlechtou vůbec.

Proslulí zápasníci té doby znali celou řadu zvláštních, velmi účinných zápasnických chvatů, které byly ve střední Evropě pod jménem Kawaliergriffe.

V historii našeho národa je mnoho zmínek nejen o zápasnících, proslulých vrozenou mimořádnou silou, ale i o zápasnících. proslulých svou zápasovou technikou. která sestávala z chvatů, kterým nebyl s to odolat žádný soupeř. Čeští páni jak víme z historických dokladů, získali četná vítězství nad proslulými zápasníky ti nás i za hranicemi. Nejstarší zmínku o praktickém využití nějakého zvláštního zápasového chvatu u nás nalézáme v kronice z první poloviny 10. století.

V mnoha evropských zemích - v Čechách, v Polsku, v Rusku. v Ně­mecku, ve Skotsku, v Itálii atd. - byl pěstován speciální národní druh zápasu, v němž. měl každý národ své vynikající borce, kteří se při různých příležitostech utkávali se stejně proslulými mstry jiných národa. Jak naznačují - bohužel povětšině jen velmi kusé popisy v literatuře, dopro­vázené tu a tam daleko více říkajícími kresbami - mají téměř všechny tyto „národní“ zápasy několik společných charakteristických rysů, které mnohdy nápadně připomínají dnešní džudo. ,

Sledujeme-li na mapě cestu, kterou se znalost takového speciálního zápasnického umění šířila Evropou, a věnujeme-li při tom stejnou pozor­nost času, zjistíme, že nejdříve se s tímto uměním shledáváme ve starém Řecku, kde byl pěstován zápas zvaný pankration, který má .řadu prvků typických pro judo nebo jiu-jitsu. Čím pak více na sever a západ od Řecka, tím později se shledáváme se záznamy o existenci zvláštního druhu zápasu, který vyžadoval značnou obratnost a přinášel mimo­řádné výsledky.

Také v Asii zjistíme skutečně nápadnou shodu: čím dále na sever a východ, tím později nalézáme nepochybné důkazy o znalosti zvláštního bojového umění.

A tak nás zpětná cesta časem a mapami Evropy a Asie vede k místu, kde jsou naprosto nepochybné a dosud nejstarší doklady o existenci nějakého zvláštního bojového umění. Ve staroegyptském královském pohřebišti Beni-Hasan, jehož stáří je odhadováno na 2500 et př. n. I., byly nalezeny mezi nástěnnými kresbami, zachycujícími život doby budování tohoto pohřebiště, některé chvaty z těch, kterých užíváme ještě dnes, a to dokonce jakoby instrukčně rozkreslené do jednotlivých fází tak, jak je do dnešního dne rozkreslujeme i my. Na těchto nástěnných malbách jsou i chvaty sportovní, i chvaty sebeobranné, a to dokonce i proti ozbrojenému útočníkovi.

To můžeme pokládat za důkaz, že ve starém Egyptě muselo být toto zvláštní bojové umění známo jistě o mnoho let dříve, než bylo zmíněné pohřebiště vybudováno, tedy - odhadnuto mírně - před nejméně čtyřmi a půl tisíciletími.

Od takto zjištěné skutečnosti docházíme k závěru, že toto zvláštní bojové umění bylo už pradávno známo ve starém Egyptě, zemi vysoké kulturní úrovně, odkud se šířilo jedním směrem do Evropy, která už měla svou kulturu, a druhým směrem do Asie, jejíž národy, stojící už tehdy na vysoké kulturní úrovni, toto umění přijaly, neboť byly s to je pochopit a ocenit. Tak se zřejmě dostalo do Indie, do Tibetu, do Číny a do Japonska. Tato cesta je mj. potvrzována i jednou z japonských legend o vzniku jiu-jitsu, která říká, že toto bojové umění bylo do Japonska přineseno z Číny.

Taková je tedy asi historie způsobu a cesty, jak se toto umění dostalo z Egypta do světa, mj. do Japonska, kde z něho později vzniklo staré japonské jiu-jitsu a konečně i mladší judo.

Naproti tomu původ dnešního judo je prokazatelně japonský.

Chceme-li správně zaznamenat historii vzniku Kodokan judo, musíme se vrátit zpět do doby, v níž se zrodilo, a podívat se blíže na onu dobu i na její život a jeho podmínky, neboť tím vším jako celkem bylo ovlivněno zrození tohoto, moderního sportovního odvětví.

Profesor dr. Jigoro Kano, tvůrce judo a zakladatel Kodokanu, ( školy pro učení cesty - ústředního učiliště judo v Tokiu) se narodil roku 1860 v Mikage nedaleko města Kobe, odkud však jeho rodina roku 1871 přesídlila do Tokia.

V té době procházelo Japonsko periodou velkých, zásadních změn, s nimiž se samozřejmě měnil i způsob života celé říše a všech jejích obyvatel. Změnou státního zřízení - roku 1868 se rozpadl šogunát Tokugawa a bylo v plné síle obnoveno císařství - změnily se samozřejmě i životní podmínky, a to tím spíše, že nový císař určil nový směr, kterým se nyní Japonsko mělo dát: měla to být cesta západní kultury, cesta, kterou šla Evropa i Amerika.

Současně se zřícením dosavadního feudálního státního zřízení byly odsouzeny nejen jeho četné nedostatky, nýbrž i vše ostatní, včetně tradic vyspělé japonské kultury. I

Zákon. kterým bylo roku 1871 samurajům zakázáno nosit meče, vyvolal rychlý úpadek všech druhů válečnického umění, z něhož ovšem nebylo a ani nemohlo být vyňato jiu-jitsu. Různé školy jiu-jitsu, podporované nebo přímo vydržované některým samurajským rodem. se rázem ocitly na pokraji úpadku.

Jigoro Kano jako osmnáctiletý student tokijské císařské univer­sity, se v té době ujal tohoto hynoucího umění, a to jak z tradiční úcty k němu, tak i z důvodu ryze osobního: slabý mladík, přírodou tělesně nepříliš vybavený, avšak příliš hrdý, než aby byl s to snášet všechno pří­koří svých silnějších kolegů, od nichž musel leccos vytrpět, chtěl nějakým způsobem umocnit svou sílu do té míry, aby se vyrovnal svým násilnic­kým kolegům, nebo je dokonce i předčil. Slýchal občas, že existuje jakési zvláštní bojové umění, jehož pomocí může malý a slabý člověk překonat daleko silnějšího útočníka. A to byl hlavní důvod, proč se mladý Jigoro Kano rozhodl se mu naučit.

Úpadek starých škol jiu-jitsu zbavil jejich dosavadní učitele zaměstnání, takže jim prostě nezbylo, než hledat si obživu někde jinde. Nebylo proto právě snadné nalézt dobrého učitele jiu-jitsu. Mladý Kano však hledal vytrvale a podařilo se mu nalézt vynikajícího mistra, který se jmenoval Teinosuke Jagi a který mladého studenta naučil základům svého umění. Kano, toužící po důkladném poznání tohoto starého umění, se však nespokojil jen s tímto jedním učitelem, hledal další, a tak se postupně sešel s učiteli tak zvučných jmen, jako byli Hachi­nosuke Fukuda a Masatamo Iso ze školy Tenshin Shin yo-rjú a Cunetoshi Yikubo ze školy Kito-rjú a byl těmito třemi vynikajícími učiteli zasvěcen do tajů umění obou zmíněných škol.

Po několika letech pečlivého studia a hloubavých úvah založil Jigoro Kano roku 1882 - tedy ve svých dvaadvaceti letech - vlastní školu, kterou nazval Kodokan ( škola pro učení cesty ) a ve které začal vyučovat svému vlastnímu systému, který místo jiu-jitsu nazval judo.

Zatímco mnoho jiných lidí na jeho místě by se spokojilo dosaže­ním tohoto výsledku a věnovalo nadále všechnu svou pozornost vlastní škole, jejímu zpopularizování a zvětšování, nutila mladého učitele neúnavná energie a neukojitelná touha po poznání do dalšího studia a zkou­mání tajů dalších a dalších škol jiu-jitsu. Pro tento účel nelitoval nikdy energie a všechen volný čas, který mu zbyl po splnění učitelských povin­ností, věnoval vyhledávání a navštěvování třeba i vzdálených mistrů, jen aby se od nich naučil něčemu novému, co dosud neznal. A tak se mladý Jigoro Kano stal ve svém oboru uznávaným mistrem a dosáhl v něm takové úrovně, jako dosud nikdo předním.

Čím více studoval Jigoro Kano staré jiu-jitsu tím více se utvrzoval v poznání, že je to nejen velmi zajímavé umění, mající velkou mož­nost uplatnění v praktickém životě, nýbrž i velmi dobrý prostředek pro trénink a rozvoj těla i ducha. Nejdříve ovšem bylo nutno džudo poněkud upravit a zdokonalit. Starý systém jiu-jitsu totiž nebyl dostatečně rozvinut a upraven pro tělesný, psychický i morální trénink a vývoj. Každá ze starých škol jiu-jitsu měla své přednosti i nedostatky, tak dospěl Jigoro Kano k závěru, že nejlépe bude vybrat si nejlepší chvaty několika škol, upravit je a tak položit základy, na nichž bude možno vybudovat nový systém jiu-jitsu, třeba jen pro trénink a sebeobranu v praktickém životě.

Proto se učil z různých škol, přidával k získaným materiálům své vlastní myšlenky, sestavil nový systém tělesné kultury a duševního cvičení, který prakticky využíval pro sebeobranu a tento svůj nový sy­stém nazval Kodokan-judo.

Tento nový název se velmi brzy vžil, přestože před tím, než jej začal užívat Jigoro Kano, užívala názvu judo jen jediná ze všech starých Japonských škol, a to škola Joshin-rjú. Kano si název judo nezvolil náhodně: chtěl tím odlišit svou novou školu od všech starých japonských škol.

Když roku 1882 založil dr. Jigoro Kano svůj Kodokan, nalezl pro něj útočiště ve starém budhistickém chrámu, kde měl k dispozici malou místnost s dvanácti rohožemi rozměrů 25 X 35 cm, na nichž v prvním roce cvičilo jen devět žáků. Dnešní Kodokan, který už úspěšně oslavil svých 122 let, má velkou, sedmipatrovou budovu, v níž je jedna velká a několik menších cvičebních hal, jejichž podlahy jsou vyloženy rohožemi v celkové výměře kolem tisíce čtverečných metrů. Počet lidí zabývajících se studiem judo, dosahuje jen v Japonsku asi dvanácti miliónů, nehovoře o tom, že judo je dnes rozšířeno po celém světě.

I největší sen posledních let života profesora dr. Jigoro Kano se splnil: byla ustavena Mezinárodní federace judo (IJF), jejímž prvním předsedou byl zvolen syn profesora Jigoro Kano - dr. Risei Kano, který byl zároveň prvním předsedou Kodokanu, hlavního stanu této světové federace a nejvyššího učiliště judo na světě. Kromě zmíněné světové federace existují přirozeně kontinentální unie všech světadílů a národní federace ve státech, kde se judo provádí.

Roku 1886 získal Kodokan dramatickým způsobem nesporné prvenství a dokázal svou převahu navzdory všem konkurenčním školám a pochybovačům. V té době začaly totiž znovu ožívat staré školy jiu-jitsu, které se chtěly znovu domoci bývalé slávy, v čemž jim nesmírně překážela nová škola profesora Kano. Japonská policie si uvědomila nesmírný význam nějakého spolehlivého sebeobranného umění v boji se zločinci a tak tokijská policejní prefektura začala projevovat zájem o oživení tohoto zapomínaného umění a obnovení jeho škol.

Nové Kodokan-judo se rázem ocitlo ve středu velké pozornosti úřadů i široké veřejnosti a současně se stalo terčem nenávisti a pomluv starých škol jiu-jitsu. Vysoké zásady a vyspělá morálka Kodokan-judo a tudíž i blahodárné výchovné působení byly všeobecně uznávány, na jeho praktický význam v boji však se hledělo značně skepticky, a to hlavně proto, že většina starých učitelů jiu-jitsu hovořila o tomto novém systému dost pohrdavě. V čele nepřátel Kodokan-judo stál bývalý vedoucí učitel jiu-jitsu Hikosuke Totsuka, který byl mluvčím velké skupiny svých žáků a následovníků.

Toto soupeření trvalo dlouho, až konečně došlo k jeho dramatickému vyvrcholení. Na popud šéfa tokijské policie bylo uspořádáno utkáni mezi oběma školami. Význam tohoto utkání byl nesmírný: byla to vlastně rozhodující bitva, neboť zde šlo o uznání a život jednoho nebo druhého systému a porážka by jistě znamenala konec mladého Kodokanu, který zatím neměl tradici, z níž by mohl dál žít.

V utkání, na které vyslaly obě školy po patnácti závodnících, oslavil Kodokan a reprezentanti judo nebývalé vítězství: jen dva zápasy skončily nerozhodně, ve všech ostatních přesvědčivě zvítězili reprezen­tanti Kodokanu. Toto rozhodné a přesvědčivé vítězství zajistilo Kodokanu prvenství před všemi starými školami jiu-jitsu, a to nejen pokud jde o vnitřní náplň a morální působení nového systému, nýbrž i pokud jde o jeho praktickou cenu v boji.

Zásady techniky Kodokan-judo byly stanoveny už roku 1887, jeho vnitřní náplň však byla neustále zdokonalována, až konečně byla definitivně stanovena roku 1922. Téhož roku byla založena Kulturní společnost Kodokan a bylo ustaveno společenské hnutí s hesly useirjoku zenjo, to je ( „dobré využití energie s minimem úsilí“ nebo „co nejúčinněji“) a jita kjoei, to je „vzájemný rozkvět“.